4. Seriál: Malé dějiny koncilů - 1. konstantinopolský (cařihradský) koncil (381)
Malé dějiny koncilů - 1. konstantinopolský (cařihradský) koncil (381)
Hubert Jedin, 12.4. 2008
Další pokračování z dějin ekumenických koncilů, tentokrát o 1. konstantinopolském koncilu (381), na němž byla vyznána především víra v božství Ducha svatého. Říšský synod svolaný císařem Theodosiem do Cařihradu, který byl zahájen v květnu 381, obsahoval jen biskupy Východu a zůstal proto již počtem účastníků (kolem 150) za nicejským. Papež Damasus nebyl ani sám přítomen, ani zastoupen; biskupové Západu zasedali na jaře 381 v Akvileji. O jednáních víme ještě méně než o jednáních nicejských. Předsednictví vykonával zpočátku antiošský patriarcha Meletius, těšící se Theodosiově přízni. Přítomni byli také sv. Řehoř Naziánský, jehož volba za cařihradského biskupa (na místo Macedonia) byla koncilem potvrzena, a sv. Cyril Jerusalémský, jehož mystagogické katecheze náležejí k perlám starokřesťanské literatury. Marně se snažili přesvědčit 36 macedoniánů o jejich omylu: opustili město. Zdá se, že po smrti Meletiově nějakou dobu předsedal Řehoř Naziánský, ale odstou-pil, když jeho snahy odstranit antiošské schisma povýšením Paulina na Meletiův stolec narazily na synodu na silný odpor a byl zvolen jeden kněz, Flavián, který stál blízko zemřelému. Když - na opětovné a naléhavé císařovo pozvání - přišli egyptští biskupové, zavanul, jak říká ve své zprávě Řehoř Naziánský, „do synodu ostřejší západní vítr". Řehoř se vzdal kvůli míru svého biskupského sídla v Cařihradě a pronesl svoji proslulou řeč na rozloučenou. Od nynějška až do ukončení v červenci téhož roku řídil koncil jeho nástupce Nektarius. První ze čtyř pravých kánonů obnovuje víru Nicaena a odsuzuje souhrnně různé směry ariánů, semiariánů nebo pneumatomachů, kteří se na tomto místě staví naroveň, ale také sabeliány. Ve 3. kánonu se přiznává v souhlase s nynějším postavením Cařihradu jako nového císařského sídla, biskupovi tohoto města přednost před ostatními patriarchy východní církve, ale po římském biskupovi. Kánony 5.-7. v řecké tradici připisované cařihradskému ekumenickému koncilu jemu nenáležejí, ale jinému synodu konanému v Cařihradě roku 382. Tento synod zaslal západním biskupům dekrety koncilu pořádaného v předchozím roce a nedosáhl sice uznání kánonů (pro odmítnutí 3. kánonu v Římě), ale věroučné formule přijaté po odchodu macedoniánů. Vyznání víry označované obyčejně jako symbolum nicejsko-cařihradské a vztahované na tyto oba koncily, bylo vlastně křestní vyznání, které ve své knize Ancoratus doporučil biskup Epifanius z Konstancie na Kypru a které pocházelo pravděpodobně z Jeruzaléma. Ve své první části bylo totožné s nicejským, obsahovalo ale přídavek, který zdůrazňoval božství Ducha svatého: „Pána a Dárce života, který od Otce vychází, který s Otcem i Synem je stejně uctíván a oslavován, který mluvil skrze proroky." Toto vyznání víry se stalo směrodatným vyznáním řecké církve, když cařihradský koncil z roku 381 dosáhl ekumenického uznání. Prosadilo se také v západní církvi: užívá se ještě dnes v římské liturgii, ovšem s malým dodatkem, který měl dějinně osudovou roli. Řekové totiž chápali formuli „který od Otce vychází" jako vycházení „od Otce skrze Syna", zápaďané naproti tomu jako „od Otce a Syna". Dodatek „filioque" vyskytnuvší se nejdříve ve Španělsku, který je také v rytmickém, falešně sv. Athanáši připisovaném vyznání víry (Quicumque vult salvus esse - „Kdo chce být spasen") se stal sporným bodem mezi východní a západní církví, protože Řekové jej chápali ne jako objasňující rozšíření, ale jako zfalšování posvěceného textu. Pokračování. (Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přel. K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)
