Níže uvádíme dopis mladého
příslušníka námořní pěchoty jeho matce, který napsal z nemocnice
poté, co byl v roce 1950 zraněn během války v Koreji. Dopis se
dostal do rukou námořního kaplana otce Waltera Muldyho, který
později se zmíněným vojákem i jeho nadřízeným četařem hovořil.
Všichni mu potvrdili, že příběh je pravdivý.
Drahá mámo,
neodvážil bych se napsat tento
dopisu nikomu jinému než Tobě, protože by tomu stejně nikdo
nevěřil. Možná to bude těžké i pro Tebe, ale musím to někomu
říct.
Nejdřív Ti musím sdělit, že jsem
v nemocnici. Neboj se, slyšíš, neboj se. Byl jsem zraněn, ale
jsem v pořádku. Doktor říká, že do měsíce už budu zdráv. Ale to
není to, co Ti chci říct.
Pamatuješ, jak jsi mi řekla, když
jsem minulý rok vstoupil k mariňákům a odešel, abych se každý
den modlil k sv. archandělovi Michaelovi? To jsi mi ani nemusela
připomínat. Co si vzpomínám, tak jsem to slyšel pořád. Dokonce
jsi mě po něm i pojmenovala. Neustále jsem se tedy modlil ke sv.
Michaelovi. Když jsem se dostal do Koreje, tak jsem se modlil
ještě víc. Pamatuješ si modlitbu, kterou jsi mě naučila?
„Michaeli, brzy z rána tys nebeských sborů chvála...“ Dál už to
znáš. Tak to jsem se modlil každý den. Někdy za pochodu, občas
během odpočinku, ale vždycky před spaním. Dokonce jsem přiměl i
některé kamarády, aby se tak modlili.
Jednoho dne jsme se dostali hodně
daleko za frontovou linii. Hledali jsme komouše. Byl jsem z té
zimy pěkně unavený, od pusy mi šla pára, jako kdybych kouřil
doutník. Myslel jsem, že znám všechny kluky z hlídky, ale
najednou vedle mě šel mariňák, kterého jsem nikdy předtím
neviděl. Byl větší než všichni ostatní mariňáci, co jsem kdy
viděl. Měl skoro dva metry a mohutnou postavu. Cítil jsem se
bezpečně, když vedle mě šel takový kus chlapa.
A tak jsme se plahočili spolu.
Zbytek hlídky se rozptýlil. Abych nějak začal hovor, řekl jsem:
„To je zima, že jo?“ A začal se smát. Mohli nás každou chvíli
zabít a já mluvím o počasí!
Můj společník to podle všeho
pochopil. Slyšel jsem, jak se tiše zasmál.
Podíval jsem se na něj: „Nikdy
předtím jsem tě neviděl. Myslel jsem, že znám všechny kluky
z party.“
„Připojil jsem se na poslední
chvíli,“ odpověděl. „Jmenuju se Michael.“
Překvapeně jsem řekl: „To je
náhoda! Já se jmenuju stejně!“
„Já vím,“ odpověděl a začal
odříkávat modlitbu: „Michaeli, brzy z rána...“
Byl jsem tak překvapený, že jsem se
asi minutu nezmohl na slovo. Odkud zná moje jméno a modlitbu,
kterou jsi mě naučila? Pak jsem se pro sebe usmál, každý kluk
z party mě přeci zná! Copak jsem je, když chtěli, tuhle modlitbu
neučil? Proto mi dokonce občas říkali sv. Michael.
Chvíli nikdo z nás nemluvil, a pak
prolomil mlčení on.
„Vypadá to, že nás čekají nějaké
potíže.“ Musel být ve skvělé kondici, protože když dýchal,
neviděl jsem jeho dech. Ten můj se valil ve velkých
chuchvalcích. Z jeho tváře zmizel úsměv. Čekají nás potíže...,
pomyslel jsme si, to není žádné překvapení, když všude kolem nás
jsou komouši.
Začaly padat velké sněhové vločky.
Za chvíli byla celá krajina pokrytá sněhem, a já pochodoval
hustou, bílou, lepkavou mlhou. Můj společník někam zmizel.
„Michaeli!“ zavolal jsem celý
neklidný. Ucítil jsem jeho ruku na svém rameni a uslyšel jeho
pevný hlas: „To brzy přejde.“
Jeho předpověď se naplnila. Za pár
minut přestalo sněžit stejně rychle, jako začalo. Slunce zářilo
na obloze jako velký kotouč. Ohlédl jsem se zpět po zbytku
hlídky. Nikdo nebyl na dohled. V té sněhové bouřce jsme je
všechny ztratili. Podíval jsem se dopředu na svah, kam jsme
stoupali. Srdce se mi, mami, zastavilo. Bylo jich tam sedm, sedm
komoušů ve vatových kalhotách a bundách, s těmi jejich
legračními klobouky. Až na to, že teď na nich nebylo nic
legračního. Mířilo na nás sedm pušek.
„Michaeli, k zemi!“ zakřičel jsem a
vrhnul se na zmrzlou zem. Slyšel jsem, jak pušky vystřelily
skoro jako jedna. Slyšel jsem kulky. A Michael pořád stál.
Mami, ty chlapi nemohli minout, ne
na tuhle vzdálenost. Čekal jsem, že ho rozstřílejí doslova na
cucky, ale on stál, ani se nesnažil střílet. Byl ztuhlý
strachem. To se, mami, občas stává i těm nejstatečnějším. Byl
jako pták uhranutý hadem. To jsem si aspoň tenkrát myslel.
Vyskočil jsem, abych ho strhl dolů, a v tu chvíli mě dostali.
Ucítil jsem najednou oheň v prsou. Často jsem přemýšlel, jaké to
asi je být střelen. Teď už to vím.
Vzpomínám si, jak mě zachytily
pevné paže a položily mě něžně na sněhový polštář. Otevřel jsem
oči, můj poslední pohled. Myslel jsem, že umírám. Možná, že jsem
byl dokonce i mrtvý. Pamatuji si, že jsem si tenkrát pomyslel:
„No, není to tak špatné.“
Možná jsem hleděl do slunce. Možná
jsem byl v šoku, ale zdálo se mi, že vidím Michaela, jak opět
vzpřímeně stojí, jenomže tentokrát z jeho tváře vyzařovala
strašná nádhera.
Viděl jsem, a možná to bylo slunce
v mých očích, ale zdálo se mi, že se změnil. Vyrostl, jeho paže
se široce rozpřáhly, snad to byl zas padající sníh, ale
obklopovala ho zář, jako kdyby měl andělská křídla. V ruce držel
meč. Meč, který se leskl miliony světel.
To je poslední věc, kterou si
pamatuji, než mě ostatní našli. Nevím, kolik času uplynulo.
Chvílemi jsem nevnímal žádnou bolest ani zimnici. Vzpomínám si,
jak jsem jim vyprávěl o nepříteli před námi.
„Kde je Michael?“ zeptal jsem se.
Viděl jsem, jak se na sebe podívali. „Kde je kdo?“ zeptal se
jeden.
„Michael, ten velký mariňák, se
kterým jsem šel, než nás zasáhla sněhová bouře.“
„Chlapče,“ odpověděl četař, „s
nikým jsi nešel. Celou dobu jsem tě pozoroval. Vzdálil ses
příliš daleko. Právě jsem se tě chystal zavolat, když jsi mi
zmizel ve sněhu.“
Udiveně na mě pohlédl: „Jaks to,
chlapče, dokázal?“
„Co?“ zeptal jsem se trochu
naštvaně navzdory svému zranění. „Ten mariňák Michael a já jsme
právě...“ „Synu,“ řekl četař přívětivě, „tuhle partu jsem vybral
osobně a žádný jiný Michael v ní není. Jsi tady jediný Mike.“
Na chvíli se odmlčel. „Jen mi
řekni, jaks to udělal, chlapče. Slyšeli jsme výstřely, ale nikdo
z nich nebyl zastřelen tvojí zbraní. V těch sedmi tělech tamhle
na kopci není ani kousek olova.“
Nic jsem na to neodpověděl. Co jsem
měl taky říct? Jenom jsem na něho civěl s otevřenou pusou.
Pak mi četař tiše řekl: „Chlapče,
každý z těch sedmi komoušů zemřel ránou mečem.“
To je všechno, co jsem Ti chtěl,
mami, říct. Jak jsem psal, možná to bylo sluncem, možná zimou
nebo bolestí, ale přesně takhle se to stalo.
S láskou
Michael
Převzato z militaryfamiliespray.com.
Přeložila Lucie Hailandová.
